Historie a standard plemene

Norská lesní kočka (Norwegian Forest Cat)

          Norská lesní kočka je jedna z nejstarších plemen koček. Velká, silná, a huňatá kočka. Vyvinula se v drsném skandinávském podnebí, a vybudovala si pozoruhodnou sílu spojenou s její divokou krásou. Není se čemu divit, když tato kočka dodnes žije v drsných podmínkách skandinávské přírody. Jedná se o velmi houževnaté, a zdravé plemeno. Originalita této kočičí krásky spočívá i ve schopnostech lovu. Jako málo, která kočka, umí slézat stromy hlavou dolů, díky svým silným, a robustným drápkům. I přes její robustní postavu, je norská lesní kočka velice mrštná, a skáče neuvěřitelně vysoko, a ladně.

Jak už bylo zmíněno na začátku, jedná se o velkou kočku. Samci mohou vážit až 9 Kg, samice až 8 Kg. Tyto váhy dosáhnou ale jen zřídka.

Celková charakteristika

           Nejvýraznějším rysem tohoto plemene je její hustá srst.  Dvojitá srst, chrání před větrem a sněhem. Horní srst  je dlouhá a voda po ní stéká, takže je doslova těžké tuto kočku namočit až na kůži.  Na podzim, kočka mění letní srst na zimní. Teprve v zimních měsících se ukáže opravdová krása těchto koček. Tělo jim pokryje dlouhá a hustá srst. Na krku vyroste krásný límec, který přechází pozvolna do huňaté náprsenky. Zadní nohy pokryje srst, tak zvané „kalhotky“.  To vše je zakončeno mohutným, silným, a huňatým ocasem, který rády nosí vztyčenou nahoru na důkaz spokojenosti, a nadřazenosti. Na jaře, ztrácí zimní srst, což může být i 1 kg jejich hmotnosti. Huňatý zůstává pouze jejich ocas.

Dalším rysem pro norské lesní kočky jsou jejich velké tlapky. Silné a svalnaté nohy přizpůsobené hlavně do sněhu a vody. Mezi prsty jim rostou dlouhé chlupy, jenž mají protiskluzovou funkci. Zároveň chrání před chladem a ledem. Mimo to tyto kočky mají i  malé plovací blanky taktéž mezi jejich prsty. Norská lesní kočka je výborný lovec i plavec, a v lovů ryb je mistr. Do dospělosti se norská kočka dostává až ve věku 3 – 4 let. Až do této doby je těžké určit velikost zvířete nebo jiné znaky.

Na rozdíl od ostatních koček, norky umí kromě mňoukání, i nádherně vrkat, či takzvaně zpívat. ( z mé vlastní zkušenosti miluji jejich vrkání) Rády odpovídají lidem vrkáním, nebo zpěvem na jejich otázky. Možná jim právě tato neobvyklá vlastnost kdysi vynesla název „vílí kočky“ .

Mýty a historie

Chcete-li prozkoumat její přesný původ, tak není to příliš snadné. Existuje mnoho pověstí a spekulací, dokonce i mýty a legendy, které vznikly kolem koček v severní Evropě, ale jen málo faktů přežilo. Norka se objevila již v mytologii Normanů.

Ve staroislandské literatuře najdeme zajímavou knihu. Je to sbírka písní s názvem Edda, která byla sestavena ve 13. století, a obsahuje třicet písňových textů s tématikou skandinávské mytologie. Některé texty prokazatelně pocházejí z vikingského období, a popisují velké kočky s huňatými ocasy, vysokýma nohama, a silnými drápy. Vikingové prý tyto impozantní kočky chovali ve velké úctě. Kdo se odvážil takovou kočku usmrtit, musel platit vysoké výkupné. Bílým kočkám byla navíc přičítána čarovná síla. Stopy této staré pověsti nacházíme i dnes. Finští Laponci dodnes uctívají bílé kočky, rybáři z norského pobřeží a z Lofotských ostrovů z úcty nikdy nevysloví slovo kočka. Vždy je to jen „zvíře za pecí“.

Jedna z mnoha severských ság barvitě popisuje, jak bůh Tor se kdysi marně snažil zvednout norskou lesní kočku do výšky. Byla příliš těžká. V souvislosti s kočkami bývá často zmiňována světlovlasá modrooká bohyně plodnosti Freya. Její vůz byl tažen právě mohutnými lesními kočkami. Kdekoli se tato krásná bohyně se svým vozem objevila, tam kvetly květiny a klíčila setba. Proto obyvatelé Severu stavěli na svá skromná políčka misky s mlékem, a doufali v přízeň bohyně plodnosti. Básník William Morris věnoval bohyni plodnosti a lásky báseň, v níž popisuje kočky, které si hrají bohyni u nohou. Tito čtvernožci byli zřejmě považováni za společníky bohů a byla jim vzdávána velká úcta. Lesní kočka vystupuje i norských pohádkách. Je to taková skandinávská obdoba Kocoura v botách. Každá chytrá kočka „se sladkou tváří a huňatým ocasem“ dobře věděla, že zlí trollové nesnášejí sluneční světlo. Když nějakého potkala na začátku noci, zdržela ho svým povídáním až do svítání…

 Cesta k uznání

Původ plemene není zcela jistý. Jedna z teorií nabízí variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny z oblasti blízkého východu na lodích Vikingů. Mnozí považují nejpravděpodobnější tu, že se takovéto kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty tlapek.

První seriózní zmínky o norských lesních kočkách pocházejí z poloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis, který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto kočky jako menší poddruh rysa. Lesní kočka se z lesů postupně přestěhovala do zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a postupně tato kočka nacházela svoje místo i v chovatelských stanicích. Krátce před vypuknutím druhé světové války byly vystavovány první norské lesní kočky na výstavě čistokrevných koček v Oslu.

Druhá světová válka šlechtění plemene přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a rozmnožení „národní norské tradice“ pokračovaly a vyvrcholily v roce 1972 vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers Riksforbund (NRR). Podle kocoura jménem Pans Truls byl popsán první standard plemene. Spářením v roce 1974 Pans Trulse a Pippy av Skoppus se narodil první vrh Pjewiks Troll a Pjewiks Nisse. Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně uznáno mezinárodní organizací FIFe v roce 1977. V témže roce získaly norské lesní kočky poprvé status šampiona. Od té doby mohli být novicové odpovídající tomuto standardu registrováni a vystavováni. Tehdy byly povoleny všechny barevné variety. Později byly barevné rázy rozděleny na agouti a nonagouti. V roce 1983 došlo k dalšímu rozděleni na kočky s bílou a bez bílé barvy. V roce 1992 se objevily první norky v barvách cinnamon a fawn. Tyto barvy jsou stále ještě předmětem sporů a standard je neuznává. V roce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a USA, do Velké Británie v roce 1980, do Francie v roce 1982.

Severoameričtí chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce 1994.  První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novaśs Kasandru, přivezl do České republiky z Dánska v roce 1997 mezinárodní posuzovatel koček Ing. Martin Šanda.

 

STANDARD

VELIKOST:
Norská lesní kočka je středních až velkých rozměrů.
HMOTNOST:
V rozmezí 3 až 9 kg.

SRST:
Norská lesní kočka má srst je dlouhou, zdvojenou, hladkou, přiléhající k tělu, s dobře zřetelným hustým podsrstím. Na tvářích vytváří licousy, na zadní části těla a zadních končetinách tzv. „kalhoty“. Každý rok jim také do zimy vyrůstá okolo ramen a krku tzv. „límec“, který se v létě ztrácí . Zbarvení je nejrůznější, stejně jako u evropských krátkosrstých. Podle barvy srsti se dělí na čtyři druhy.

HLAVA:
Trojúhelníkového tvaru, dlouhá, bez znatelné hranice mezi čelem. Brada je masivní, čelisti plné, s licousy.

NOS:
Nos je dlouhý a široký.

UŠI:
Dlouhé, jejich konce jsou špičaté a mají štětečky, vzhledem stejně jako rys, stojaté, široce posazené.

OČI:
Norská lesní kočka má velké, oválné a jasné oči. Jejich barva může být libovolná, ale v zásadě je v souladu s tělem.

TĚLO:
Statné, dostatečně masivní, avšak pružné. Krk je dlouhý a svalnatý. Hrudník a ramena jsou dobře vyvinuté. Záda a břicho má široké a pevné. Nohy jsou dlouhé a silné, zadní jsou o něco delší, než přední. Tlapy má široké a kulaté, na pohled těžké.

OCAS:
Je dlouhý a typický pro tato plemena koček. Je pokrytý dlouhou srstí, která plihne a zakrývá zadní končetiny.

CHARAKTER:
Norská lesní kočka se vyznačuje klidným charakterem, trpělivostí a nevázaností. Je dost živá a energická, někdy je však plachá, samotářská a hledá ústraní.

OSTATNÍ POPIS:
Vnějšími tvary připomíná rysa. Podobná je také Turecké van a Mainské kočky.

PÉČE:
Norská lesní kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Pouze jedenkrát denně vyčesat.

CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA

INFORMACE Z : http://www.celysvet.cz/norska-lesni-kocka.php, www.kočkyzeseveru.cz

Komentáře jsou zakázány.